Dnešní doba se mi jeví jako neúprosně rychlá, zaměřená na okamžitý, skoro až instantní prožitek. Pro církev představuje současná doba velkou výzvu: naučit se hovořit jazykem současnosti. Když hovořím o jazyku současnosti, nemám na mysli pouhou literární práci na překladu Bible, abychom jejímu nelehkému jazyku snáze porozuměli. Daleko větší výzvu pro nás představuje přenesení obsahu biblických slov do dnešní doby, asi tak, jako kdysi dokázali alexandrijští vzdělanci propojit pro ně zastaralou kosmologii židovského Starého zákona s antickými poznatky o hmotě, tvaru a čtyřech ctnostech. Jenže jak začít, navíc z nesnadné pozice pražského arcibiskupa?

Jsem toho názoru, že bychom se jako církev měli naučit lépe a především srozumitelněji komunikovat s většinovým obyvatelstvem. Máme svá církevní média, dostáváme nemalý prostor ve veřejnoprávních médiích, stejně jako v těch komerčních, to ano. Jaksi mi ale přijde, že uzavírání se do světa vlastních médií a televizních bloků není ta správná cesta, kterou bychom se měli vydat. Máme tu přece miliardový kontinent sociálních sítí a internetu, a i tito lidé mají přece právo se dozvědět o Kristu.

Přistoupil jsem tedy k založení blogu, na kterém bych se chtěl s lidmi dobré vůle dělit o své myšlenky, nápady, vize a zážitky. Jsem přesvědčen, že člověk má využívat nabídku moderních médií ne proto, aby z něj byla „celebrita“, ale i proto, že by mělo existovat místo, kde jeho myšlenky a názory mohou zaznít aniž by byly opatřeny zavádějícím redakčním titulkem, či zkráceny tak, že je vynecháno to nejdůležitější, anebo třeba nakonec ani nepublikováno, protože zpráva či myšlenka není dostatečně „atraktivní“ či „nosná“.

Chci nabídnout texty nanejvýš subjektivní, v nichž se nebudu muset držet předepsaného rozsahu a nebudu muset přeopatrně formulovat a vážit každé slovo. Ano, bude tu riziko, že nikdy nemohu vysvléknout kůži arcibiskupa a kardinála katolické církve a hrát si na soukromníka. Přece však v blogu budu moci o něco svobodněji a méně diplomaticky říci, co mi leží na srdci.

Je to zvláštní pocit. Nic přece nebrání arcibiskupovi, aby se cestou do katedrály nepustil v zimě do koulování turistů na pražském nádvoří, ale všichni víme, že se to jaksi ani neočekává, ani nepatří. Nicméně psát blog je přece jen takové to nenápadné hození sněhové koule k překvapení kolemjdoucích, kteří si uvědomí, že i kardinál je jen člověk a že v něm dříme malý kluk.

Chtěl bych tedy všechny čtenáře poprosit, aby zásah brali ne jako klukovinu, ani jako pošetilé bláznovství, ale jako pokus o navázání kontaktu. Očekávám totiž, že i do mne se potom leckdo z vás, čtenářů, bude chtít trefit.

Dominik Duka

Jsem členem dominikánského řádu, 36. arcibiskupem pražským a od roku 2012 kardinálem.

Mezi má nejnaléhavější témata patří obrana lidských práv a svobod, které spolu s křesťanstvím považuji za vrchol naší civilizace. Proto mi v minulosti nebylo umožněno studovat na univerzitě, nemohl jsem vykonávat své kněžské povolání, pobýval v komunistickém kriminále a živil se téměř dvacet let „u lopaty“. Přesto musím říci, že jsem jako člověk, ani jako kněz nikdy svých postojů nelitoval.


Se čtenáři bych se chtěl podělit o své osobní názory na aktuální dění a upozorňovat na pozitivní věci, které média často opomíjejí. Církev nepatří jen do kostelů k vysluhování svátostí, jak si mnozí mylně myslí, ale měla by působit ve prospěch celé společnosti. Pro více informací navštivte mé internetové stránky www.dominikduka.cz

Rád bych v dnešní den připomenul kanonizaci svaté Zdislavy, kterou bychom měli chápat jako ochránkyni manželství a rodiny. Myslím, že v době krátce po rozpadu východního bloku nikdo netušil, jak významnou roli by tahle světice mohla hrát v moderní společnosti.

Svatá Zdislava odkazem na manželství vhodně doplnila tradiční ochránkyni rodiny, svatou Annu, která představuje vnímání rodiny jako trojgenerační záležitosti: bývá zobrazována se svou dcerou, Pannou Marií, kterou má na klíně, a Panna Maria se připravuje na své mateřství jako Matka Boží (theotokos).

Z hlediska katolické věrouky není soužití muže a ženy, které vytváří manželství a rodinu, jenom úředním úkonem spojeným s obřadem. V teorii církevního práva proto rozlišujeme přirozený sňatek „matrimonium naturale“ a platné manželství „matrimonium ratum et consummatum“. Manželství tedy v církvi chápeme jako lidský projev soužití, a nikoliv jako něco animálního. V manželství by tak mělo být zastoupeno i vědomí plného odevzdání se nejenom po stránce biologické, ale i po stránce emocionální a duševní. To vše ale musí to být i racionálně volní.

V časech raného středověku, kdy byl jeden kněz k ruce pro území třeba dnešního středočeského kraje, to ale nebylo tak jednoduché. Nebyly ani mobily, ani automobily. Kněz musel všude dojít pěšky, a je nasnadě, že zde byla nějaká časová prodleva. Proto se tento „přirozený sňatek“ chápal i v samotné církvi jako svátost. Současně vedle toho ale existoval svatební slib, který společnost znala z římského a zvykového řeckého práva, a nakonec i z židovské tradice. Sňatky ale hrály v tehdejší společnosti obrovskou roli. U panovnických a šlechtických rodů navíc představovaly vysoce diplomaticko-politicko-ekonomickou otázku. Proto bylo potřeba nalézt nějakou sjednocující praxi.

Teorie přirozeného sňatku a sňatku založeného na svatebním slibu spolu dlouhou dobu zápasily. Na jedné straně byla naturalistická koncepce, kdy samotný čin zakládá svátost, a na druhé straně představa, kterou vrcholně hájila Sorbonna. Ta požadovala k manželství daný souhlas, něco jako manželský slib. To z toho důvodu, aby bylo vyloučeno získání toho druhého například prostřednictvím donucení a znásilnění. Konečné rozhodnutí sporu o manželství nám dává až Pius XII. na přelomu dvacátého století.

Manželský slib před zástupcem společnosti – ať už farářem, nebo reprezentantem civilní společnosti – je nutný, protože manželské soužití také vytváří určitou vazbu. Ve chvíli, kdy je svazek harmonický a podepřen zamilovaností, se může zdát takové stvrzení jako zbytečné. Jakmile ale nastanou ve vztahu spory, tak zjistíme, že pouto manželství dokáže zabránit rodinným tragédií.

Tomáš Akvinský v jednom ze svých textů říká, že právě manželský konsenzus zajišťuje dítěti, aby vyrůstalo v určité právní a lidské jistotě. To je také podle mého názoru důvod, proč se ve výpovědích dnešní mládeže, která má obrovskou zkušenost s rozpadem rodiny, objevuje touha po úplné rodině. Popírání práva na rodiče je jedním z největších prohřešků proti právům člověka vůbec. A je zajímavé, že mnohým bojovníkům za lidská práva tato skutečnost nevadí.

Manželství ale není jenom otázka zplození nového života, to bychom manželství a rodinu ochudili. Ve skutečnosti je soužitím dvou bipolárních bytostí, kterými jsou muž a žena, které zapojuje mezi biologické a emotivní faktory i duševní a duchovní náboj. Plný rozvoj lidské osobnosti tak může nastat a nastává pouze v tomhle svazku. Jako takový je zodpovědný, důstojný, krásný. Proto je také nenahraditelný.

Po rozpuštění sněmovny jsme svědky začínající volební kampaně. Jsem přesvědčen, že prosazování politiky není prodejem čisticího prostředku, ale měla by splňovat i určitá morální kritéria.

Politika byla v řecké polis službou v obci, která by neměla být založena na lži a snaze o vlastní prospěch. Když jsem si jako dlouholetý pracovník plzeňské škodovky sám pral košile, i přes tu nejpřesvědčivější reklamu o vyprání nejnemožnějších skvrn jsem oblečení umazané od továrního šmíru a oleje stejně nikdy nevypral bez použití mýdla a kartáčku. Reklama na čisticí prostředek tedy nebyla služba, ale předhánění se firem, kdo se uchýlí k větší lži. Stejně tak to platí i v politice. Jestliže je jako součást politiky povoleno lhát, jestliže volební plakáty a billboardy nespadají pod žádné etické normy, o čemž jsme se přesvědčili před rokem, tak nemůžeme hovořit o službě občanům, ale o snaze o vlastní prospěch.

Nemůžeme říci, že církev vznikla jako úplně apolitické hnutí. Když při mši recitujeme Kyrie eleison (Pane, smiluj se), tak vlastně říkáme, že žádná světská moc není božská a nikdo nemá právo mě plně ovládat. Kristus se rovněž postavil totalitní moci zbožštěné vlády prostřednictvím otázky: čí je to peníz? (Mt 21, 22). Zde se také rodí ta základní myšlenka, že člověk nemůže být ovládán člověkem a že nemá právo zbožšťovat svoji pozici a moc. Po rozpadu západořímské říše se církev stala spolutvůrkyní státních útvarů u etnik, které civilizačně a kulturně Římské říši nestačily a plnila riskantní úlohu vzdělaných elit. Logicky se však jejich postavení a autorita setkala s politickou mocí. Situace nakonec vyústila v 19. století, kdy církev vydává zákazy, aby se kněží nepodíleli na mocenském výkonu politiky. To ale nevyloučilo působení církve ve veřejném sektoru, jako je vzdělání, sociální služba a kultura, které také můžeme v určitém slova smyslu chápat jako politiku. Naopak, papež Lev XIII. encyklikou Rerum Novarum podpořil vznik odborů a podpořil sociální hnutí a další, pro společnost bohulibé aktivity.

Církev vstupuje jako korektiv do společenského a politického života. Nikoliv stranického, ale společenského života, kde stojí na straně autonomie a svobody člověka. Tuto úlohu by si církev měla hájit a udržet. Máme tu příklad jiných organizací, které by měly být apolitické a které tak nečiní. Nemohou se pak divit, že jim z porevolučních 5 miliónů klesl počet členů na necelý půl milion. Církvi slouží ke cti, že se pravidla nevměšování drží (až na drobné, Vatikánem povolené pozitivní výjimky, jako např. prof. Piťha na ministerstvu školství na začátku 90. let). Nikdo nás nemůže vinit, že bychom chtěli rozhodovat o obsazování úřadů, ministerských postů, nebo že bychom prorůstali s některou z politických stran.

Politika nikdy nebyla a není prosazováním vlády většiny. Jak by asi dopadla samotná komunistická strana, pokud by někdo vyvolal referendum o jejím zákazu? Zůstalo by třeba poslancům něco z jejich majetku, pokud bychom hlasovali o jejich jmění? Kolik z nás by si pak přálo vyvolání referenda o svém novém autě?

Milí diecézáni, sestry a bratři v Kristu,

v těchto předvolebních týdnech uvědomuji si ještě naléhavěji svou biskupskou i občanskou odpovědnost. Je mi jasné, že za to, kudy se ubírá naše společnost, v čem a jak žijeme, jsme odpovědni všichni, tj. každý z nás k tomu přispívá. Chci vás proto tímto listem oslovit všechny, věřící i nevěřící občany, a vyzvat vás k tomu, abyste šli k volbám a vyjádřili svůj názor. Uvědomte si, že člověk, který nejde volit, se dobrovolně stává nesvobodným. Ponechá rozhodování na druhých, kteří mu po volbách určí, jak bude žít, a nařídí, co bude dělat.

Letošní volby jsou zvláště závažné, protože jsou to volby předčasné a konají se v době společenského napětí a ekonomického útlumu. Zvažoval jsem, proč taková situace nastala. V naší společnosti žijí vedle sebe lidé, kteří podle svého stáří mají velmi odlišné životní zkušenosti. Nejmladší vyrostli po listopadové sametové revoluci. Starší si pamatují Husákovu normalizaci, ještě starší prožili brutální padesátá léta a srpnový šok v r. 1968. Nejstarší si pamatují i válku a nacistickou totalitu. Na dějinných křižovatkách potřebujeme mít jak zájem o budoucí, tak i poučení z minulosti. Opravdu odpovědný volič by měl mít zásadní zájem o budoucnost, ve které budou žít naše děti a vnoučata, a měl by si vzpomenout, jak se nám vymstily chyby minulosti.

Komunistickou nadvládu jsme tehdy mírnou většinou svobodně zvolili. Pak jsme dvě generace žili v diktatuře, která se dopustila zločinů, způsobila vyčerpání a devastaci země a rozvrátila morálku společnosti. Je třeba vědět a připomínat, že komunismus je ideologie založená na lživých slibech, závisti a nesmiřitelné nenávisti. Její mírné formy nikdy nezůstanou mírnými, když dosáhne moci. Otevřeně říkám, že v této otázce mě zavazují osudy mých předchůdců, životy kněží, řeholnic, věřících a všech demokratických lidí, jejichž utrpením byla zaplacena nová svoboda.

V roce 1989 jsme tuto svobodu takřka zázračně získali jakoby bez boje. Sametová revoluce nebyla krvavá. Vedlo to k tomu, že si mnozí svobody neváží a hlavně v ní nedovedou žít. Totalita z nás neudělala odpovědné a mravné občany. Když byl odstraněn strach z vševládné policie, v nepochopené svobodě se otevřela cesta ke svévoli. Svoboda a demokracie nejsou špatné, ale mohou být zneužity nemravnými a nezodpovědnými lidmi, kteří nakonec demokracii v očích lidí zpochybní.

Naše budoucnost, o níž jdeme rozhodovat k volbám, je otázkou mravní. Nejde v nich o žádné dílčí drobnosti a výhody pro různé skupiny a skupinky lidí. Nejde o to, jak se upraví daně nebo poplatky. Nelze přehlédnout osud lidí, kteří se ocitli v nouzi a potřebují pomoci. Jde o to, zda se pohodlně a rychle vrátíme k podivně ubohým jistotám doby totality a pak se budeme divit, že se vracejí i tehdejší metody, nebo si přiznáme mnoho přehmatů i nepravostí, ale půjdeme obtížně dál demokratickou cestou.

Uvědomte si, že každé politické volby jsou momentem, kdy se jednotliví lidé přiznávají ke svému životnímu postoji. Volební lístek má v podstatě charakter občanského kréda: V toto věřím, pevně v tom stojím a věrně za tím jdu ve svém každodenním životě. I když se právě teď staly církve terčem útoků, které mají přilákat voliče, a bylo by legitimní, aby některá politická strana postavila svůj program na obraně věřících, nebudu nabádat k volbě určité strany. Naopak právě kvůli těmto útokům, které lživě a křivě staví problém zákona o majetkovém vyrovnání a odstranění některých křivd jako otázku přesunů majetku a zamlčují, že podstatnou a jedinou pravou otázkou je, zda církvím bude předána odpovědnost za jejich ekonomický život, že kněží nebudou státními zaměstnanci, kterým je možno nařídit, co nesmí říkat a co musí říkat – řečníci si neuvědomují, že mluví proti demokracii a zákonnosti, když se hledají kličky, jak platný, parlamentem přijatý, ústavním soudem potvrzený zákon obcházet –, musím vyzvat k tomu, abychom volili demokracii a především mravnost. Zásadním kritériem však je ochrana demokracie, zdravého rozumu a morálních hodnot. Pro nás, věřící křesťany jde o to, abychom vyjádřili, že duchovní hodnoty a lidskou čest stavíme výš než pozemské výhody. Zdůrazňuji, že bude-li zvolena „vláda mravního obrození“ jakkoli složená, bude to mít těžké a nesmíme ji v tom nechat. Ukáže-li se nová vláda být „vládou dalšího prohloubení mravní krize“, museli bychom se pokusit jí v tom zabránit. Zůstaňme věrni svému křestnímu slibu: Zříkám se ducha zla, všeho, co působí a čím se pyšní.

S pozdravem a přáním všeho dobrého Vám žehná
Kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský


www.dominikduka.cz
www.facebook.com/dominik.duka.3

„Vím, že ono zákonné opatření chce vlastně potvrdit rozhodnutí soudruha Klementa Gottwalda. Já už dva roky upozorňuji, že v této zemi nás někteří lidé chtějí připravit o všechnu svobodu a demokracii, kterou jsme si vytrpěli a vybojovali. Pokud přijme naše společnost toto opatření, budu vědět, že nežiji v demokratickém státě, protože neplatí ani právní řád, ani žádné zásady a vracíme se pod rudé prapory se srpem a kladivem!“

Tato pasáž z rozhlasového rozhovoru (od 22. minuty) vyvolala v minulém týdnu značnou pozornost médií a veřejnosti). Myslím, že nemá smysl se vracet k okolnostem, které k rozhovoru vedly – po volbách se vše jeví v jiném, jaksi racionálnějším světle. Konec konců bych chtěl spíše připomenout, že se letošní předvolební kampaň podařilo udržet ve slušných mezích, bez zbytečných útoků (nejenom na církev), za což nesporně patří dík i kvalitně připravenému předvolebnímu vysílání ČRo. Nejen proto si veřejnoprávního rozhlasu jako důležité instituce české demokracie velice vážím.

Právě protože je ale po volbách, rád bych se ohlédl k samotnému incidentu. První věc, nad kterou se musím pozastavit je naprosto „lajdácká“ práce redaktorů ČRo. Po jednání na Úřadu vlády jsem poměrně dlouhou dobu odpovídal na otázky novinářů (přítomná byla i redaktorka ČRo). Redaktoři ČRo mě pak ještě pozvali do přistaveného přenosového vozu k přímému vstupu do vysílání Radiožurnálu. Interview vedla pro mě z nepochopitelných důvodů redaktorka, která nebyla spravena nejenom o předchozím dialogu, ale ani o dokumentech, na které se mě ptala. Neznalost dohody z roku 2010 jí ale nebránila zpochybnit moji čest. Vyústění rozhovoru známe – a tady musím pokorně přiznat, že bych měl být kritický i k sobě.

„Hostům ve vysílání ani dalším respondentům v žádném případě nelze klást otázky typu „koho půjdete volit" nebo „kterou politickou stranu preferujete" ani žádné otázky, které by mohly podobné výpovědi vyvolat. Pokud host v živém vysílání bez ohledu na moderátorem položenou otázku začne propagovat či naopak kritizovat některého z politiků, kandidátů či některý subjekt, je moderátor povinen okamžitě zasáhnout, případně i přerušit rozhovor.( čl. 6, odst. 2)

Na celém incidentu se mi ale jeví jako vedlejší, zda Český rozhlas vypnul kardinála či kvalita práce redaktorů ČRo. Jako skutečně relevantní se mi jeví otázka postupu pracovníků ČRo ve vztahu ke svobodě slova. Dodnes mi nikdo nebyl schopen říci: "pane kardinále, tato věta byla za hranici pravidel ČRo, kvůli ní jsme rozhovor ukončili". Porušil jsem poukazem na paralelu s komunistickým režimem (který je stále ještě podle našeho práva zločinný) zákon? Nebo jen interní podzákonnou normu ČRo, která by ale v takovém případě musela kolidovat se zákony ČR o svobodě slova? Který konkrétní subjekt, politika či kandidáta jsem měl propagovat/kritizovat?

Očekával bych konkrétní odpovědi od redaktorky Hanky Shánělové, editora vysílání Petra Bušty a šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného. Nelze se spokojit s vágním odkazem na článek 6 předvolebních pravidel ČRo. Kauza vyžaduje meritorní zaujetí stanoviska a to vzhledem i k budoucnosti.

Rozumím, že redaktoři mají v podobných situacích zlomky vteřiny na rozhodnutí. Také chápu opatrnost Českého rozhlasu před případnými stěžovateli. Nic proto v celé věci podnikat nebudu, nestěžuji si na nedostatek místa v ČRo a ani nežádám hlavy – chci jen vysvětlení. Zároveň ale nebráním občanům, aby se své veřejnoprávní instituce na její postup zeptali. Podle mých informací bylo Radě ČRo doručeno několik desítek stížností na postup redaktorů Radiožurnálu, které Rada projedná na zítřejším veřejném zasedání (30. října 2013). Myslím, že bude pro atmosféru v ČR velmi prospěšné, když se vyjasní, co tedy je a není v předvolebních časech ve veřejnoprávních mediích přípustné.

Zároveň věřím, že ČRo bude postupovat stejně akceschopně, jako když na popud několika stěžovatelů k Radě ČRo přesunulo mou pravidelnou nedělní promluvu (rozhlasovou Glosu Dominika Duky) do „méně neškodné“ ohrádky sobotního náboženského vysílaní. Pevně věřím, že ji nyní ČRo na popud několika stěžovatelů nezruší úplně.