Velikonoce jsou tak trochu divné svátky. Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a hrob Bílé soboty. Zrada, zbabělost, urážky, bití, odsouzení na smrt a pak zdání konce. Můžeme si tedy klást otázku, jaký pro nás má smysl slavit svátky jara, ve své prehistorii svátky kočovných pastevců a zemědělců.

Odborníci říkají, že samotné Velikonoce v době Ježíše Krista byly slavností čtyř velkých nocí spojených paschou. Jednak exodus – východ z Egypta, jednak oslava noci stvoření světa, ke kterému mělo dojít v měsíci nisanu, tzn. v prvním měsíci židovského kalendáře (podobně tomu však bylo ve všech kalendářích). Třetí událostí byla tzv. akéda, což byla vzpomínka na obětování Izáka na hoře Moria. Jedná se o onen pahorek, na kterém byl později vystavěn chrám. Čtvrtou nocí bylo eschatologické očekávání příchodu Mesiáše.



Velikonoční večeře, připomínaná Zeleným čtvrtkem, kterou se nasytili izraelští zajatci před svým nočním útěkem z Egypta, nás může přinést k pochopení původu názvu Velikonoce. Název znamená cesta, což najdeme v kořenech výrazů označující hebrejské i řecké Velikonoce, kdy si připomínáme přechod Rudým mořem Izraelity a jejich záchranu před smrtícími egyptskými ranami. Toto byly i Ježíšovy Velikonoce. Proto i ona tradice Velikonočního beránka, který se stává hlavním pokrmem, a také ony nekvašené chleby. Nelze si ani nepředstavit slavnostní večeři bez poháru vína, proto víno. Tímto způsobem slavil také Kristus v Jeruzalémě své poslední Velikonoce před smrtí.

V Markově a Matoušově verzi ke dni, připomínaném pro jeho důležitost jako Velký pátek, se Ukřižovaný obrací na Boha oslovením Eli: není to hřejivé a něžné oslovení Abba, "Otče", ale Boží jméno, vyslovené s bázní a chvěním. Tohoto Boha vládce se umírající ptá: "Proč?" (v řečtině: "Za jakým účelem?"). Otázka je naplněna nepokojem a čiší z ní trýzeň, pramenící z toho, že není možné pochopit smysl. Podobně se musela ptát i zmíněná starozákonní dvojice Abrahám s Izákem. Na bolestnou opuštěnost Ježíš odpovídá darováním sebe sama. Slova, která zaznamenal Lukáš, dávají vyniknout tomuto druhému rozměru bolesti Ukřižovaného. Ježíš se tu obrací k Otci láskyplným oslovením: "Otče!". Otázka "proč?" se pak mění v důvěryplné zvolání "do Tvých rukou"; zkušenost opuštěnosti od Otce se stává vydáním sebe sama do jeho náručí. Tím, že odevzdává Otci Ducha (srov. Jan 19,30), spojuje se Ukřižovaný s láskyplnou poslušností vůči Bohu do spojení se všemi, kdo jsou bez Boha. Utrpení Synovu vychází vstříc i utrpení Otce: Bůh trpí na kříži jako Syn, který se vydal, jako Otec, jenž jej vydal, jako Duch, láska vycházející z této trpící lásky. Tato láska není podrobena utrpení, ale sama si utrpení zvolila.



Bílá sobota je jakousi přestávkou ke startu k velikonočnímu vrcholu. Je to den bez slavení eucharistie, což však podle starého židovského zvyku platí jen do západu slunce. Bílá se nazývá proto, že při křtu dostávali nově pokřtění zcela nový bílý šat. Večerní bohoslužba začíná svěcením ohně na prostranství před kostelem, někdy v zadní části velkých chrámů. Tento zvyk svěcení ohně přenesl do bohoslužby jáhen Alcuin, kterého bychom mohli nazvat premiérem nebo ministrem kultu císaře Karla Velikého. Jedná se původně o starobylý germánský zvyk. Od tohoto ohně se zapaluje svíce nazývaná paškál. Výraz paškál je odvozen z řeckého názvu. Význam tohoto slova si církevní otcové vykládali dvojím způsobem. Ti, kteří neuměli hebrejsky, vyvozovali význam od slova paschein, tedy trpět, čímž chtěli vyjádřit vztah těchto svátku ke Kristovu utrpení. A ti, kteří znali hebrejštinu, upozorňovali, že význam slova musíme hledat v hebrejském pesach. Staročeský překlad připomíná, že se jedná o svátek přesných, nebo nekvašených chlebů. A tím se opět dostáváme k prehistorii Velikonoc, zmíněné v úvodu. Velikonoce tu jsou svátky jara a kočovných pastýřů, kteří obětují prvorozeného beránka ze stáda jako příslib boží ochrany. Přesné chleby nám připomínají svátky zemědělců, kteří pečou tento chléb z první úrody, z ječmene nebo špaldy.

Ježíšova slova „Já jsem Vzkříšení a život“ se stávají symbolem velikonoční noci, označované jako vigilie. Víme, že tento symbol světla hraje svou roli. Už v druhém století nacházíme hymnus, který opěvuje světlo osvěcující a naplňující člověka radostí a pocitem štěstí. Tato symbolika světla se pak stala součástí křestních obřadů. Tak se dostaneme i k onomu svěcení ohně a průvodu temným kostelem s velikonoční svící a paškálem až k hlavnímu oltáři, kde při třetím zpěvu světlo Kristovo rozzáří naše chrámy. Smrt Krista se nestala tečkou za justičním zločinem, ale našim vysvobozením, protože po ní nastává slavné Vzkříšení.

Tolik tedy v krátkosti k oné hluboké židokřesťanské tradici, která se ve středověkých a barokních Čechách stala našimi Velikonocemi, spojenými se svěcením kočiček, barvením vajíček jako symbolu nového života, pomlázkou a mazanci. Bez symboliky kříže bychom by však takové svátky měly jen pramalý smysl.

Kéž se rozzáří i naše mysl a srdce u vědomí, že i nejubožejší z nás stál za to, aby se za něj obětoval samotný Boží Syn!